Tady a teď

„Umím vůbec prožívat tady a teď?“ To je otázka, kterou si kladu stále častěji. Myšlenky mě neustále svádějí na cestu minulosti a mají panický strach z budoucnosti. Vždyť to „teď“ je tak prázdné, takové „teď“ jsem si před lety rozhodně nepředstavovala. 

Přesto takové je a i přes veškeré úsilí se mi nedaří ho změnit dle svých představ. Možná si špatně přeju, možná nakonec nedělám dost, říkávám si. Ale učím se to své bytí přijmout, i když mi mnohdy dělá opravdový problém.

Jsem bílá, žiju v Evropě, mám kde bydlet, co jíst, studuji a mám práci. Mám rodinu a pár přátel, občas cestuji, chodím se bavit, někdy se uklízím do klidu své samoty, někdy mě moje samota přivádí k nepříčetnosti a občas se stane, že mi účet ukazuje nulu. Přesto všechno bych nemusela mít důvod si stěžovat a sužovat se malichernostmi všedních dnů. Jsem zdravá. Ještě stále tu vládne demokracie. Žiju. Ne každý má to štěstí. Je to opravdu štěstí? Něco ve mně občas proti životu silně protestuje. Někdy si ráda hraju na nihilistu. To se pak špatně ovládá a projevuje radost, prožívá přítomnost. Odmítat a popírat je tak jednoduché.

Přemýšlela jsem ale, co mě do takového stavu dostane, do toho, kdy nepřemýšlím, co je, co bylo, co bude a užívám si ten jediný moment, který právě žiju. Jsem. Slunce, které se snaží oteplit vzduch po ledové zimě. To je ten moment, kdy jdu ulicí, parkem nebo lesem a poslouchám zpěv ptáků, nechám do sebe pouštět sluneční paprsky a jemně přivírám víčka. Cítím ve vzduchu jaro. Všímám si pomalu zelenajících stromů a barevných kvítků. Skoro bych se mohla připojit ke klubu Jaroslava Duška nebo zavítat na setkání příznivců Osho.

Měla jsem takové pokusy v minulosti, ale zjistila jsem, že to nejsem já, že ty jejich myšlenky jsou na mě až příliš pozitivní, jako by se jim nedalo věřit a byla za nimi lež. Ale je mi jasné, že každý má životní filozofii jinou. Raději se držím při zemi. Ale tyhle skoro až extatické okamžiky ve svém životě vítám. K tomu mi pomáhá hudba. Někdy se mi to podaří jen při domácím poslechu, ale být v tom více zainteresovaná, pohlcená a vůbec, abych to dokázala lépe prožít, musím být s daným umělcem v blízkém kontaktu při živém hraní. Ne každému interpretovi se to podaří. Je to předávání a setkávání energií. K mým posledním silným zážitkům řadím koncert Astronautalise nebo Priessnitz. Slzy mi stékaly z koutků očí, cítila jsem projíždět zády mráz a při tanci jsem nehlídala, jak vypadám. Usmívala jsem se. Upřímně.

A to je to moje prožívání přítomnosti. Jen se vždy stane minulostí. Do stoického klidu mám dalekou pouť. 

Pod čarou: Tenhle blog píšu už dva roky. Páni. Raději si ty staré příspěvky nebudu číst, styděla bych se.

Díky, že čtete.