Koukám na toho pána, co ukusuje svůj rohlík nebo na ty dvě ženy, jak přežvykují s otevřenými ústy žvýkačku. Proč mě rozčiluje, jak se spolu baví dva cizí lidé opodál? A proč utíkám z místa, kde jsem se doteď cítila v pohodě, ačkoli jsem s nikým neprohodila ani slovo?
Nemám na to odpověď. Ale úplně se v mé hlavě udělalo prázdno a nedokázala jsem napsat ani pár slov o někom, kdo mě v hudbě baví, nemohla vymyslet dvě otázky do interview.
Koupila jsem si něco k jídlu a ukryla se v pokoji.
Takhle to teda vzniká v tom Japonsku? Ten stav, kdy se uzavřeš doma, totálně se izoluješ od okolního světa a dokonce přestaneš chodit do práce i do školy a jednoho dne to nevydržíš a prostě se zabiješ?
Když budeš chtít vyrazit za kulturou, tak nepůjdeš do klubu, ale pustíš si virtuální hvězdu Japonska - Hatsune Miku? A když přijde tvořivá, tak pro ni složíš song a budeš se tak podílet na fenoménu doby.
Už jste slyšeli o Hikikomori? Já poprvé, když se psalo o výstavě v Doxu Brave New World, pak bylo téma odcizení i v magazínu Artikl.
Psychiatr Tamaki Saito říká, že takový člověk se izoluje na dobu více než šest měsíců, ale netrpí žádným dalším psychologickým problémem, který by mohl za stažení se. Většinou jsou tím postiženi muži v průměrném věku třiceti let.
Nutí mě to přemýšlet. Proč se to děje, co za tím stojí, když ti lidé do té doby fungovali. Jak je pravděpodobné, že se to začne ve větší míře objevovat i u nás?
Jaké pocity to ve vás vyvolává a jaký na tuto fóbii či životní styl máte názor? Setkali jste se s někým takovým?
Budu ráda za reakce, tato problematika se mi jeví velmi lákavou k prozkoumání.
Žádné komentáře:
Okomentovat