Ne ten Davida Riesmana, ale můj.
Blíží se přijímačky na magistra /ano, zase/ a já tu místo učení ležím, vedle mě studený kafe a v prstech snaha sepsat těch pár řádek, který mě maj asi uklidnit nebo co. Ale nechci bejt přehnaně ubrečená, pesimistická egoistka, jen se to někdy tak sejde.
Přesto, že se snažím proti neduhům bojovat aktivitami a setkáváním se s přáteli či jinými lidmi, které až tak neznám a s největší pravděpodobností sedím u stolu s přiblblým úsměvem a snahou vypadat mile, /ne, že bych snad milá nebyla, ale občas mě maj lidi za bručouna/ často se mi stává, že cítím pocit nezapadnutí, že jsem tam navíc a že stejně nemá nic cenu. Jsem sama.
Asi to taky někteří znáte, že?
/nemyslím si, že by to byl výjimečný jev, ale je hodný spíše teenagerů - ach ty předsudky/
Překvapuje mě, že toho podnikám zdaleka víc, než dřív, ale tím víc si přijdu osamělá. Jasně - osamělost je stav mysli, takže se to dá korigovat, pokud znáte ty správné metody a jste vytrvalí. Většinou se dočtete, že se musíte naučit milovat sami sebe. Dobrá, asi se nemám moc ráda. Něco na tom možná bude. /takže bych měla otevřít některou z "dostala jsem" knih/
Proč je to ale vždycky nejhorší v době, kdy se mám na něco soustředit a připravovat, abych podala dobrý výkon? Je v tom nedostatek motivace či snad přehnaný strach? Nebo mám prostě smůlu a stresový události v tý době přitahuju víc a strhnou ve mě víc pozornosti, než příprava?
A vůbec, proč se mi najednou ozve člověk, kterej se před pár měsíci přestal bez mě známého důvodu ozývat a vlastně nic nechce, nic ho nezajímá a píše jen tak, "proč by ne?" Takže jak se objevil, zase zmizel..
Jsem vcelku naivní /ale i cynická/ bytost a už sem viděla něco ve smyslu amerického romanťáku, místo toho jde asi o pokus systematického deptání mojí osoby, které má být zakončeno zničením. Jako nějaká apokalypsa robotů z filmu, jehož název neznám. Přiznávám, jsem prožívač a k srdci si beru věci stokrát silněji, ačkoli se to snažím krýt kamennou zdí.
Pravdou je také to, že už od svých pubertálních let jsem měla v oblibě beatníky, existencionalisty a vůbec všechny, kteří řešili smysl života a existenci celkově /takže ve mě asi zanechali silný otisk/. Většinou to byli zfetovaní zoufalci a géniové v jednom, které dle nich nikdo nechápal. Já krom kofeinu nefetuju nic, ale cítím se nepochopená a zbytečná pořád. A vynikám tak akorát ve věcech, ve kterých vynikat není zásluhou.
Něco jako Sue Heck, /Průměrňákovi/ která se furt snaží, ale smůla se jí lepí na paty.
Asi bych měla být vytrvalejší a vytěsnit vtíravé myšlenky o budoucnosti, věku a dosažených metách. Protože tak ustrnu a už nebude šance se pohnout vpřed. A to přeci nechci. /Navíc, zdraví mi slouží, co chci víc./
Mějte se rádi, usmívejte se a zažívejte. /Stay optimista/
Znáte Káju? Taky píše >> https://dzomolangma.wordpress.com/
A nakonec - "la Márk"
co teď často kuchtí.
Žádné komentáře:
Okomentovat