Směr

Nový rok, nové začátky - říká se. Narozeniny utvoří moje nové já. Tentokrát se určitě něco stane. Nedá se říci, že bych se tím řídila a dávala si třeba předsevzetí. Pravda, letos jsem se rozhodla si pár svých cílů vytyčit modré na bílé, abych si držela směr.



Už jako malá jsem toužila po úspěchu, kterého jsem neuměla dosáhnout. Ta hnusná, šedá průměrnost se se mnou táhne celé ty dlouhé roky a občas se mi z toho dělá zle.

Pamatuji si, jak jsem složila svůj první hit. Úspěchem mi je, že se nad tím občas s bráchou bavíme. Na dvorku jsme rodině hráli naše estrádní vystoupení a troufám si říct, že jsme byli lepší, než "Čundr country show". Jenže na tu školní akademii jsem to nikdy nedotáhla, nikdy jsem nevyhrála medaili v běhu na 50 metrů, ale mám pár medailí ze stolního tenisu, že bych se zlobit nemusela. Většinou z útěchy. 

I svoje přijetí na střední jsem si musela vybojovat a můžu říct, že každý svoje školní působení jsem parádně posrala. No, ne asi až tak moc. Nakonec toho bakaláře mám, i když jsem myslela, že vyletím i od maturity. Možná se letos vyšvihnu až na magistru. Ale chtěla jsem to vzdát. Půl roku před koncem. Zbaběle utéct. Protože jsem zkrátka posera, kterýmu dělá děsnej problém napsat esej na právo nebo dělat chytráka ve věcech, který mě vlastně vůbec nezajímají.

Kdy se to stalo? Vždyť tohle jsem chtěla celej svůj pubertální život. Dokonce tak, že jsem se do školy vrátila i po dvouletý pauze.

Ale je to opravdu to ono? Ten směr, kterým se opravdu chci vydat? 

Jsem ve fázi, kdy vůbec nevím. A drásá mě to. Protože já plánuju a když nemůžu, je to jako když autu dojde benzín a stojí.

Pamatuju si na dobu před čtyřma rokama. Přišla jsem do Prahy plná vzrušení a očekávání. Věřila jsem, že tady na mě čeká něco velkýho. Jenže mám pocit, že to musím zkusit jinde a jinak. Protože to něco velkýho se zatím nedostavilo. Ale většinou takový cesty končej dalším zklamáním. Najdu vůbec odvahu odjet?

Koukám kolem a vidím jen to, co se mi nepovedlo, jako by se už nikdy nemohlo nic vydařit. A přitom na internetu narážím na tolik mladších lidí, kteří jsou fakt dobří. Někam směřují, něco znamenají.

Jo, přece jen tu něco ze sekce úspěchy je. Ten báječnej pocit, když už jsou přes dva měsíce upozadění moji vnitřní démoni. A já si moc přeju, aby se už nikdy nevrátili.


Bizarnosti.