Opakování.

Vlastně jsem nikdy nebyla dobrá v psaní šťastných příběhů a proto jsem si někdy až horlivě přála jejich opakování, abych to celé mohla přepsat a přiblížit k hollywoodskému happyendu. Když se nad tím zamyslím, několikrát se mi to přání opravdu splnilo. Jenže...


Asi ne nadarmo se říká, že dvakrát nevstoupíš to téže řeky, případně dvakrát měř a jednou řež. Stejně tak už je ve všeobecné platnosti myšlenka, že nic se neděje náhodou a že lidi, které potkáváme, i opakovaně, nás mají něco naučit. 

Skoro souhlasím se vším výše popsaným. 

Zdálo se, že náš první příběh může být odrazovým můstkem pro nedělání dalších chyb a že to podruhé bude trochu jiné, lepší. Horkým a paličatým hlavám, jako jsme my, to ale nemůže vydržet dlouho. Taky že ne. V návalu emocí umím být absolutně iracionální a fantazie mi pracuje na tisíc procent. Srdce buší, hruď se svírá, tělo bolí a v hlavě černá díra. V pocitu zranění pak nevědomky střílím šípy do jiných. V dobré víře, že se to někam pohne. Většinou do ticha. /neumím totiž dobře střílet/

Ale něco si z toho odnáším. Například poznatky o sobě samé, které jsem dosud nechtěla vidět. Nelituji opakování /moje jediný přání totiž bylo opakování/, i když je šťastný konec v nedohlednu. V hlavě ukládám jen vzpomínky na hezký chvíle, který vymaže snad jen čas a nebo stáří. 

Věřím, že k sobě patříme, ale naše magnety mají stejný pól, tudíž se budeme vždycky odpuzovat.

Ačkoli se to nemusí zdát /hlavně blízkým/, stále neztrácím víru v balónky, který mě povznesou do výšin. Neztrácím víru v lásku, i když se mě život stále snaží přesvědčit o opaku.

V momentu rozpadu se ze mě stává romantik.