Myšlenkový trysk.

 Když jsem si založila tenhle blog, chtěla jsem tvořit něco seriózního. Jak jsem si mohla myslet, že bych stvořila platformu postavenou na recenzích koncertů, hudby, výstav či divadel? Dokonce i o lomo fotkách jsem velmi sebevědomě /ne až tak/ uvažovala.

 Mohla. Myslíme si tolik věcí. Ale nakonec se to všechno děje jinak. Nejhorší je, když se chcete věnovat věcem, který vám vlastně vůbec nejdou. Proto jsem nenapsala recenzi na koncert Editors, dokonce nejsem schopná napsat ani o úterních Cancer Bats. Jsem unavená a píšu tohle.

 Naprosto deníkový příspěvek. Ten, ze kterého jsem měla při každém nutkání se vypsat osypky. Přijde mi to jako slabost, jako něco, co do seriózního plátku nepatří. Omezuji se, přestože se jedná o čistě můj prostor, který, co si budem povídat, zase tolik lidí nezajímá. A to sdílím a lajkuju.  A co lajkuju, no tak to sdílím. A co sdílím, no tak to lajkuju a už kurva nevim ani jak se jmenuju. /Mucha/

 Ale jak se zdá, tak nikam tak úplně nezapadám, jsem jiná a tak. Nelze mě zařadit a jsem komplikovaná. Ze všeho nejhorší je, když vám takovýhle věci začne nahlas říkat člověk, kterýho vidíte prvně v životě. Nedokážu to zkousnout. Neustále budím dojem přemrštěné slušnosti a upjatosti. /a to mám tetování, poslouchám hardcore a doma jsme si píchali piercingy/ Jo, věci se maj úplně jinak. Jen nikdo nemá zájem a trpělivost mě poznat. Tyhle věci mi tak trochu trvaj. Přijdu si jak malý autista. S pocitem, že na to nemám právo. Pak ze sebe dělám něco, co nejsem a s léty jen lituji.

 Jenže víte co, s takovýma lidma přeci nemusím ztrácet čas. Jednou se totiž určitě najde někdo, komu budu stát za to, aby se mnou ztrácel čas. Ještě jednou. A rád. /tu absurditu si uvědomuju/

  Jen se obávám, že to může trvat o dost déle, než připouštím snést.

A o těch Cancer Bats musím napsat, vždyť byli...láska a energie...a mám i docela fajn fotky.